O mobilech, dětech, rodičích a hledání rovnováhy v přírodě s Ester Geislerovou
Ester Geislerová je umělkyně, herečka, dokumentaristka a autorka projektu Terapie sdílením. V současné době s psychoterapeutem Janem Vojtkem připravuje setkání s fokusní skupinou (tzv. focus group), která se stane důležitou součástí chystaného velkého divadelního představení „O mobilech a dětech (a rodičích)“. Premiéra má být příští rok v divadle Minor. Klánovice budou mít tu čest přivítat Ester Geislerovou a Jana Vojtka, tentokrát i spolu s pedagogem a odborníkem na „digitální džungli“ Bobem Kartousem, na komunitní akci Den klánovických zahrad, která se uskuteční 7. června v KC Beseda.
Ester, srdečně děkujeme, že jste spolu s Janem Vojtkem a Bobem Kartousem přijali naše pozvání. Mohla byste nám prozradit pár detailů o tom, co pro nás na Den klánovických zahrad cahystáte?
Chceme si s diváky, primárně s rodiči, povídat o tom, že problémem nemusí být mobily samotné, ale spíše obsah sociálních sítí, který nám (i dětem) může začít přerůstat přes hlavu. Taky o tom, jak se v digitálním světě neztratit – a jak tento svět zvládat doma v klidu a s nadhledem. Chceme probrat tipy, jak mluvit s dětmi o sociálních sítích bez paniky a odsuzování a jak citlivě nacházet cestu k dětem, aby znovu cítily bezpečí a lásku. Workshop a debata jsou součástí příprav nového divadelního představení „O mobilech a dětech (a rodičích)“, které už několik let vyvíjím. Chceme slyšet od rodičů, co je trápí, co je zajímá, co by si přáli, aby děti jednou věděly o technologiích, čemu v tomto tématu nerozumí nebo co by potřebovali, aby se v představení odehrálo.
Co vás motivovalo začít se věnovat tématu využívání mobilních telefonů dětmi, zejména těmi mladšími?
Po několika letech společných přednášek o vztazích, komunikaci a online světě (Terapie sdílením LIVE a RESET pro diváky nad 15 let) mi před třemi lety došlo, že by bylo fajn udělat něco i pro děti – často nejohroženější skupinu, které dáváme mobily do rukou třeba už ve druhé třídě. Přišlo mi to jako logické vyústění našeho snažení a pustila jsem se do vymýšlení hrané formy – představení pro děti „O mobilech a dětech (a rodičích)“ (s pracovním názvem Terapie sdílením KIDS). A protože já se na toto téma dívám z pohledu umělkyně a iniciátorky, oslovila jsem opět Honzu Vojtka a několik dalších členů našeho týmu, které to zajímá a stejně jako já věří, že je to důležité téma. Jedním z nich je i Bob Kartous, který má úžasné zkušenosti, velké zanícení, ale i cit pro děti. A vaše Táňa le Moigne je také naše podporovatelka, která mi dodává kuráž a propojuje naše cesty s lidmi, kteří toto téma sdílí nebo se o něj zajímají.
Jaké hlavní výzvy rodiče nejčastěji řeší, pokud jde o používání mobilních telefonů jejich dětmi?
Z mých zkušeností jako rodiče a z moderování podcastu Máma a táta na síti (který jsme dělali s Matoušem Rumlem ještě před covidem) jsem pochopila, že těch výzev je mnoho a jsou individuální, ale tou klíčovou je komunikace s dítětem. Rodiče často řeší: přijímání vzorů, přesun práce a online světa do domácností, otázku, kolik času stráveného online je akorát. Jak poznat, že už je dítě závislé? Jak s dětmi mluvit o všech nebezpečích, která na sociálních sítích číhají, a zároveň je nevyděsit? Jak neutíkat od svých emocí pomocí telefonu, tedy nedělat si ze sociálních sítí „digitální dudlík“? Jak nebýt „prudící rodič“ a kontrolor, ale zároveň mít určitý přehled, co tam dítě dělá? A jak se s dětmi bavit o FOMO (strachu, že něco zmeškáme), když ho často sami máme a zrovna držíme mobil v ruce…
Jaké bylo vaše dětství a jaký máte vztah k přírodě?
Byla jsem velmi hravé a údajně hodné dítě a zahrada pro mě byla zábava. Vařila jsem ze všeho, co nám rostlo, kvetlo nebo hnilo na zahradě. Žížaly a šneci byli vděční figuranti. Odjakživa jezdíme do hor na chalupu, kde všechno díky divočině dostalo větší intenzitu, a příroda mě neustále překvapuje, dojímá a posiluje. Matička příroda je magická bohyně!
Kde hledáte útočiště a inspiraci – v lese, nebo na zahradě? V Klánovicích máme to štěstí, že je tu obojí, nebo to tak má alespoň většina lidí…
Abych byla upřímná, inspiraci nacházím všude: v galeriích, ve filmu, v hudbě, během cestování, přichází samovolně a dokonce často i na sociálních sítích! Útočištěm je určitě chalupa v lese – tam se nabíjím, spím, poslouchám potok. Zahradu v Praze bohužel nemáme, moc bychom si ji přáli, ale ceny domů se zahradou jsou pro nás nereálné. Možná bychom se měli přestěhovat…
A zpět k technologiím – jaký je váš osobní přístup k výchově dětí v digitální éře? Jak jsou na tom vaše dnes už dospělé děti?
Moje děti jsou již dospělé, letos jim bude dvacet let. Vždycky jsem svým dětem velmi věřila a věřím jim i nadále. Snažila jsem se s nimi o těchto věcech bavit, někdy mi to šlo a někdy to byla katastrofa. Něco zvládla škola, ale v mnoha ohledech jsem viděla, jaký velký vliv a silný dopad to na ně mělo a stále má. Ale zdá se, že z mnoha věcí vyrůstají.
Existuje podle vás ideální způsob, jak mohou rodiče vybalancovat používání mobilních zařízení jejich dětmi se svou vlastní potřebou být online?
Kdyby existoval jeden „ideální způsob“, už by ho všichni používali. Ale protože každá rodina je jiná, spíš než univerzální návod dává smysl mluvit o principu zdravé digitální rovnováhy – a ta začíná u vědomého přístupu rodičů. Děti sledují, co děláme, ne jen to, co říkáme. Pokud rodič říká „dej ten mobil pryč“, zatímco sám scrolluje u večeře, jeho poselství nefunguje. Nejde o dokonalost – jde o snahu. Když si dítě všimne, že si třeba vědomě odkládáme telefon, bere si z toho víc než z přednášky. Je dobré neříkat jen „je to špatné“, ale třeba vysvětlit, proč je pro mozek důležitá i nuda! Večeře bez telefonů, společné čtení, procházky, víkend bez Wi-Fi… Když jsou „offline chvíle“ příjemné, nemusíte je vynucovat. Jsou to zážitky, ne tresty. Není nutné být nonstop dostupný ani pro děti, ani pro práci. Když si dovolíte vypnout, učíte tím děti, že je to normální – a zdravé.
Souhlasila byste s tvrzením, že zážitky z přírody formují dětství každého člověka a celoživotně ho ovlivňují? Vy sama jste umělkyně – ovlivnilo vaše spojení s přírodou vaši tvorbu a identitu?
Ano! Příroda je tichý spolutvůrce dětství, přihrává nám důležité vzpomínky, objevy, vůně, chutě, zvuky, dobrodružství, překážky atd. Když jste dítě, ovlivňuje vás všechno, v čem vyrůstáte. Myslím, že jsem se díky přírodě a tomu, jak mě ji učili vnímat rodiče, naučila vidět krásu.
Mohou si dnešní děti skutečně vytvořit vztah k přírodě, pokud ji zažívají jen skrz obrazovku? Co pro to jako rodiče můžeme udělat?
Doufám a věřím, že zatím nejsme jako v Matrixu – připojeni kabely bez možnosti odejít – a že nějaký kontakt s přírodou ještě pořád máme. I když si dovedu představit rodiny, kde je tento kontakt jen minimální. Když jsem se na minulém workshopu pro děti ptala jednoho malého kluka, jak si nejraději hraje, odpověděl vychytrale: „Venku. V parku. Na mobilu.“ Ale pak jsem zjistila, že kromě toho také hraje fotbal, celkem často, má od rodičů povolenou hodinu mobilu denně a že když cítí, že mu ten mobil nedělá dobře, tak prostě přestane. Někteří rodiče umí přirozeně a citlivě vést. A některé děti zas přirozeně vědí, co dělat. My nemáme odpověď na všechno. Ale chceme hledat cesty, ptát se a mluvit o tom. Budu moc ráda, když se přidáte a přijdete se společně zamyslet s námi.
Děkujeme mnohokrát za rozhovor a těšíme se na vás v červnu!
Připravila Nataša Edworthy